HLUBOKÁ NAD VLTAVOU – Soubor monumentálních dřevořezů, linorytů i grafických matric, inspirovaných hlavně autorovými cestami do Afriky, nachystal kurátor Jan Kunze. Grafika se představuje jako prostor paměti. Vičarovy dřevořezy a linoryty nejsou ilustrací skutečnosti ani cestopisným záznamem. Stávají se osobním deníkem, archeologickým otiskem času i místem prolínání vzpomínek, snů či archetypálních obrazů lidské zkušenosti. Zásadní inspiraci poskytly opakované pobyty na černém kontinentu. V dílech se proměňují z konkrétní scenérie na symbolickou krajinu vnitřní proměny. „Grafiky oscilují mezi deníkovým záznamem a snovou vizí,“ ujišťuje Kunze.

Umělec neobvykle rozvíjí tradiční grafické techniky. Vedle monumentálních tisků vznikajících na lisu vlastní konstrukce pracuje na cestách rovněž s elementární formou tisku – obraz vytváří pouhým tlakem obyčejné lžíce na papír a matrici. Nedílnou součást významu jeho tvorby představuje přímý fyzický kontakt s materiálem. „Vičarova díla působí jako artefakty. Jako by je vyrýval přímo do povrchu času. Místo příběhu přichází obraz. Místo vysvětlení vrstva, textura a rytmus. Černá zde přestává být pouze barvou a otevírá prostor, do něhož lze vstoupit,“ doplňuje kurátor k výstavě umístěné pod vysokým stropem hlubocké Zámecké jízdárny.

Černé slzy potvrzují, že klasická grafika může být i dnes monumentální a mimořádně aktuální. Nabízí setkání s autorem, který prostřednictvím tradičního média otevírá témata paměti, identity, krajiny i univerzální lidské zkušenosti. Jan Vičar (1967), jenž absolvoval klasické akademické školení, ale není mu cizí senzibilita lidového umělce, patří k nejvýraznějším osobnostem české grafické scény. Održel prestižní Cenu Maria Avati Francouzské akademie, Cenu Vladimíra Boudníka i další významná ocenění. Jeho tvorba překračuje zavedené hranice grafického média a propojuje klasické řemeslo s experimentem, monumentálním měřítkem i hlubokou existenciální výpovědí.
(lho, tzg)
Foto Oto Palán









