Č. BUDĚJOVICE – Svoji nejslavnější operetu, která se původně měla jmenovat Es lebe die Liebe, Ať žije láska, začal Emmerich Kálmán (1882–1953) komponovat ve Vile Lugs in Land poblíž Mariánských Lázní 3. května 1914. Osm týdnů od chvíle, kdy zapsal první noty, vypukla první světová válka. Čardášovou princeznu dokončil v těžkém válečném období. První premiéra se konala ve Vídni roku 1915, druhá, autorem upravená, v Budapešti o rok později. Příběh mladého aristokrata a šantánové zpěvačky, ubíhající v rytmu valčíků a čardáše, dostal ještě třetí verzi v Maďarsku roku 1957. Tuto poslední, neautorizovanou úpravu, volí inscenátoři v našich divadlech dodnes.

Třetí variantu charakterizují přeskládaná a přetextovaná hudební čísla, zcela proměněná próza. „Pro nás bylo zajímavou výzvou pokusit se o návrat k originálnímu Kálmánovu dílu,“ říká umělecký šéf operního souboru Jihočeského divadla a zároveň režisér představení Tomáš Ondřej Pilař. „Vracíme se hlavně k budapešťské verzi z roku 1916. Díky rešerším v archivech a odborné asistenci profesorů z Univerzity Petra Pázmánye v Budapešti jsme si vytvořili představu, jak mohla Čardášová princezna vypadat ve zmíněném roce. Nese známky melancholie po odcházejícím světě, končící monarchii. Varuje nás, že nikdy nevíme, co zažíváme naposledy,“ vysvětluje.

Emmerich Kálmán, rodným jménem Imre Koppstein (změnil si jméno kvůli hrozícímu pronásledování Židů), mistrně v operetě spojuje okouzlující valčíky, vášnivé čardáše a chytlavé melodie s příběhem lásky, která se vzpírá společenským pravidlům i času, v němž vzniká. Děj ukazuje divákovi nostalgicky zpodobněný svět přísných aristokratických salonů a frivolních nočních podniků, kde se mladý kníže z konzervativní rodiny zamiluje do hvězdné šantánové zpěvačky. Jejich vztah čelí tlaku tradic, konvencí i neúprosné reality blížících se dějinných změn. „Nepřinášíme dokonalou rekonstrukci, je tam spousta soudobých úprav,“ přiznává režisér.

Jihočeští tvůrci se snaží vystihnout dobového ducha. „Celou naši inscenaci bych označil jako poslední valčík rakousko-uherské monarchie,“ nabízí svůj pohled Tomáš Ondřej Pilař. „Začínáme v Budapešti na večírku, který se koná přesně 3. května 1914, kdy Kálmán začal komponovat. Na scéně máme kopii portálu Gellértových lázní, dostavěných toho roku. Diváci spatří tehdejší modernu, co lidé považovali za vrchol umění. Odpovídají i kostýmy,“ přibližuje Pilař budějovickou inscenaci také z pozice spoluautora scénografie (spolu s Markem Kubátem; kostýmy vytvořil Aleš Valášek). Postupující děj se stává dramatičtějším, vyústění operety dýchá melancholií.

U soutoku Vltavy s Malší sázejí na poměrně mladé aktéry, což nebývá typicky spojované s operetou. „Musím upozornit na vynikající představitelky hlavní role Sylvie Barescu, v níž alternují Karolína Levková a Barbora Perná,“ zdůrazňuje umělecký šéf. V úloze Leopolda Marii, hraběte von und zu Lippert-Weylersheima, se střídají František Brantalík s hostujícím Ctiradem Götzem (kdysi člen JD), Anhilte, jeho ženu, ztvárňují Iva Hošpesová nebo Romana Strnadová, Edwina Ronalda, jeho syna, hraje a zpívá Peter Malý, Komtesu Stasi, jeho neteř, představují Marie Šimůnková resp. Natálie Šmausová, za Hraběte Boni Káncsiánu se převlékají Jakub Hliněnský a Lukáš Randák.

V hudebním nastudování a pod dirigentskou taktovkou Jana Máry účinkuje Orchestr opery Jihočeského divadla, operní sbor, Balet Jihočeského divadla. Čardášová princezna oslovuje primárně zkušenější publikum. „Přiznávám zcela transparentně, že jsme inscenaci připravovali s vědomím, že se zde dlouho nehrála opereta. Máme velkou skupinu diváků, kteří chtějí vidět klasickou operetu v dobrém smyslu slova. Věřím, že nebudou zklamaní,“ konstatuje T. O. Pilař, otevírá však dveře i nepolíbeným zájemcům: „Využíváme inscenační prostředky, které jsou naprosto relevantní pro mladé diváky, zvyklé na videoklipy, TikTok. Představení je rychlé a svižné.“
Ladislav Lhota
Foto archiv Jihočeského divadla







