Č. BUDĚJOVICE – Ozdobné předměty – šperky – si lidé postupně vytvářeli z praktických předmětů, sloužících k upevňování oděvů a vlasů. Zlatnictví a šperkařství získalo vysokou úroveň již ve starověkých říších. Z antických tradic vycházelo středověké šperkařství. Klientelu tvořila šlechta, ale i bohatí měšťané a obchodníci v touze vyrovnat se aristokratům. Značný rozkvět oboru nabídlo renesanční období, jako zlatníci startovali svoji uměleckou dráhu Michelangelo Buonaroti, Sandro Boticelli, Benvenuto Cellini. Materiál pro zručné řemeslníky a umělce proudil do Evropy díky objevným zámořským výpravám. Lodě přivážely drahé kovy, kameny, perly.
Šperk ukazoval na společenské postavení a bohatství. „V rámci sjednocení celkového vzhledu vznikaly velké soupravy od ozdob do vlasů po přezky na střevících. Večerní varianty byly z těch nejdražších surovin (ideálně diamantů, perel a drahokamů), denní z levnějších, zato barevnějších,“ uvádí předmluva k výstavě. Zásadní módní změnu přinesly klasicismus a následně empír počátkem 19. století. Prostý tvar oděvu nechal vyniknout hlavně náhrdelníkům a náušnicím, vysoké účesy diadémům a čelenkám. Období biedermaieru a druhého rokoka přineslo masovou produkci hřebenů s korunkou. Bohaté náhrdelníky mnohdy nahrazovala stužka s medailonkem.
Na zakázku vyrobený šperk si držely nejvyšší vrstvy, dopředu se však tlačila sériová výroba. Šířilo se galvanické pokovování obecných kovů zlatem a stříbrem nebo alpakou. Zlato imitovala slitina mosazi, mědi a zinku. Náhražky (ustálil se pro ně název bižuterie) fungovaly zaručeně, šperky z oceli nebo litiny nosila i choť císaře Napoleona. Imitací se dočkaly i perly dovážené z Orientu. Přibývaly bižuterní manufaktury v Anglii, Francii, německy mluvících zemích. Centrem bižuterní produkce na území dnešní České republiky se stalo Jablonecko. Na Turnovsku pokračovala tradice broušení českého granátu a výroba jeho imitace z kompozičního skla. Export započal již v 18. století.
(lho)
Foto archiv Jihočeského muzea
