Č. BUDĚJOVICE – Pod titulem Dlouhý most, odkazujícím k nejznámější spojnici vltavských břehů v metropoli jižních Čech, autor splácí dluh pociťovaný od dětských let vůči rodině, především babičce s dědou z maminčiny strany, a přibližuje téměř detektivním způsobem klukovské pátrání po osudech předků.
Domek se zahradou poblíž čtyřdvorské sokolovny na levém břehu Vltavy obýval Antonín Pelíšek od chvíle, kdy ho přinesli z porodnice (v březnu 1952). Po svatbě změnil trvalou adresu, ale našel cestu zpátky a dnes tady píše novinové statě a piluje svoji literární tvorbu. Kdysi, o letních prázdninách v první polovině šedesátých let, objevil za trámem v dřevníku bubínkový revolver. Zjistil, že patří dědečkovi, z jehož pozůstalosti dosud uchovává bajonet připomínající frontové nasazení v první světové válce. „Tím revolverem chtěl děda zastřelit udavačku, která za časů německé okupace iniciovala uvěznění mojí babičky s následkem smrti v koncentračním táboře,“ odtajňuje spisovatel.
Pátrání po detailech tragického příběhu vytváří jednu z rovin útlé knížky čítající něco přes sto čtyřicet stránek. Poněkud prostořeká autorova babička zvolala na ženu ze sousedství, projíždějící na bicyklu, nač si obléká německý dirndl, když za chvíli skončí válka. Pár nevinných slov ji na podzim 1944 připravilo o svobodu. „Všichni počítali, že se vrátí za pár dní, ale ze sídla budějovického gestapa odvezli babičku do Malé pevnosti v Terezíně, odtud do Ravensbrücku. Nevrátila se. Mojí mamince bylo čtrnáct,“ říká potomek, jenž na půdě zbavil vrstvy prachu miniaturní pantoflíčky, které háčkovaly terezínské vězenkyně, a čtyři korespondenční lístky odeslané z Terezína, povinně psané německy.
Na začátku posledního válečného roku doručil neznámý muž ručně načtrnutý vzkaz: Marie Pešková zemřela 16. ledna 1945 v koncentračním táboře Ravensbrück. Vybledlý kousek papíru opatruje Antonín Pelíšek mezi několika památkami na babičku. „Děda se rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou. S revolverem v kapse hubertusu číhal na udavačku pod Dlouhým mostem. Hodlal ji zastřelit při nočním návratu z pracovní směny. Ale přišel brzy. Půlhodinové čekání probudilo obavy z případných následků a čin zůstal nedokonaný,“ vysvětluje autor, jenž prarodičům Marii a Václavu Peškovým ponechal ve svém díle skutečná jména. Další pozměnil. K líčení reálných událostí přidal i trochu fabulace.
Uspěl na druhý pokus
Souvislosti tragického babiččina odchodu, který hluboce zasáhl všechny blízké, skládal Antonín Pelíšek od jinošských let. Spousta věcí mu vrtala hlavou, obtížně však hledal odpovědi na svoje otázky. Neunikl konfrontaci se schizofrenií provázející totalitní komunistické období plné zákazů, ústrků, falešného jednání a lží. Jinak se mluvilo doma, jinak ve škole a na veřejnosti. V atmosféře zkalené pokřivenou morálkou se dobrovolně vzdal vysněného povolání novináře, které mu otevřelo náruč až po Sametové revoluci. Stále však tíhl ke psaní a novelu s rodinným příběhem nabídl koncem osmdesátých let Československému spisovateli. „Vzali to,“ usmívá se.
Jeho práce se ocitla v edičním plánu, ale radost netrvala dlouho. Převratné společenské události vedly k zániku nakladatelství. „Nestihli to vydat a vrátili mi rukopis. Naplno jsem se již věnoval redakční činnosti a kvapně někam založil tu hromádku průklepových papírů. Nebyla k nalezení, když jsem později znovu přemýšlel nad tématem,“ komentuje nemilou ztrátu. Před dvěma léty se odhodlal napsat příběh zpaměti. K vlastním vědomostem přidal studium odborných materiálů a využil také svědectví bývalé vězenkyně z Ravensbrücku, s níž hovořil na počátku devadesátých let. „Popsala mi režim v lágru. Zmínila i krutou dozorkyni, které říkali Kachna,“ prozrazuje.
Babiččin, dědečkův, ale i vlastní příběh dětského pátrače v rodinné historii obohatil Antonín Pelíšek záhadnou postavou baronky završující smutnou pozemskou pouť v opuštěném domě se smečkou psů. Novely Dlouhý most se okamžitě ujali v Albatrosu. Vyšla na konci minulého roku doplněná ilustracemi Jitky Rufferové. S výjimkou reprodukce korespondenčního lístku odeslaného z Terezína ale chybí dobové snímky. „Z osmdesáti procent se jedná o autobiografii,“ upřesňuje spisovatel a stále aktivní žurnalista ke svému devátému knižnímu titulu. Jedna z předchozích osmi publikací, Lidé od Temelína, vyšla i v Rakousku pod názvem Die Menschen von Temelin.
Ladislav Lhota
Foto a reprofoto autor
