JIŽNÍ ČECHY – Původní profesí herec Jiří Šesták (1956) se pustil naplno do knižní tvorby v covidovém období. Snad mu četnými zákazy a restrikcemi připomínalo absurdní svět komunistických pětiletek. Valnou částí pochmurné etapy našich dějin prošel od dětství k lidské i pracovní zralosti a svoji zkušenost spolu s blízkým vztahem k prostředí a konkrétním postavám, jimž pozměnil jména, přenesl do vyprávění reálných příběhů. Vtiskl jim spojovací linku a uplatnil svoji autorskou praxi z několika divadelních adaptací i odborné knižní prvotiny Divadlo – kultura – podmínky (2012), která se stala vyhledávanou učebnicí kulturního managementu.
Neměl v úmyslu vytvořit šumavskou trilogii. Vznikala spontánně. Časovým řazením dokonce napřeskáčku. Trojice knih, u nichž asi není důležité zapasovat je do kategorie novely anebo románu, umožňuje pozorovat skrze jednu konkrétní lokalitu na Šumavě – Svatý Tomáš, Vítkův Kámen a okolí – vývoj po čtyři desetiletí existence totalitního bezpráví. Pohled je to smutný, tragický, chvílemi nostalgický, někdy také úsměvný. „Nebyla to jenom nekonečná řada tragédií. Lidé se i bavili, prožívali radosti, lásky, snažili se žít nějakým hezkým způsobem, byť to bylo pro ně velice komplikované, pokud se dostávali do nějaké tenze s režimem,“ vysvětluje autor.
První díl, Divoká honba, otevírá drama šumavského regionu na počátku padesátých let minulého století. Reflektuje nástup totality provázený vysídlováním pohraničí, vykonstruovanými monstrprocesy. „Tu zvířeckost, která neuznává vládu práva, humanistické hodnoty, ani základní slušnost,“ zdůrazňuje herec, pedagog, moderátor, svého času aktivní politik, nyní zářivý objev mezi současnými spisovateli. Debutoval prózou Cesta jinam, která se posléze stala v triptychu hořkoúsměvným intermezzem zasazeným do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. „Čtenáři a přátelé chtěli vědět, co bylo předtím. Jejich zájem mě inspiroval k napsání Divoké honby,“ usmívá se.
Se dvěma knihami, k nimž připojil ještě román Kristus jde na sever o příchodu křesťanství na naše území dávno před misí svatých Cyrila a Metoděje, začal Jiří Šesták putovat po knihovnách a školách, besedovat nad obsahem textu s přidanou hodnotou autorského čtení. Některé školy, zvláště šumavské, deváté třídy a gymnázia, zařadily Divokou honbu a Cestu jinam do povinné četby. „Po časech komunismu je velmi důležité znát historii, ale i vědět, jak vzniká totalitní společnost. Jak snadno se demokracie promění v totalitní systém. Občané začnou být laxní, přestanou kriticky myslet a naslouchají líbivým slovům. Vysvětluji to mladým, aby to chápali jako memento mori,“ říká spisovatel.
Cílem není vyvolat strach, ale podnítit hlavně nastupující generaci k hlubšímu zamyšlení, které povede ke smysluplnějšímu a vděčnějšímu životu. „Díky cestám a výzvám mě napadlo téma pro třetí díl ze Šumavy,“ prozrazuje impuls, který ho podnítil k napsání Smrti ostnatého hada. Posouvá v něm vyprávění k dramatickým událostem v listopadu a prosinci 1989 nejen na známých místech česko-rakouského pohraničí, takřka nepřístupného do těch okamžiků, ale také v ulicích Českých Budějovic. „Nebyla to revoluce v pravém smyslu slova, ale forma předání moci. Nebyla revolucí vnější, ale vnitřní, stala se revolucí v našich myslích a srdcích. Museli jsme v sobě rozbíjet strach a barikády,“ vysvětluje.
V červnu devětaosmdesátého zvolili členové činohry Jihočeského divadla uměleckým šéfem Jiřího Šestáka, ale krajský výbor KSČ anuloval volbu již druhý den. Přesto herec zůstal společensky aktivní. Při divadelním zájezdu viděl demonstrace v Německu. Podílel se na stávce v Českých Budějovicích, fungoval v pražském stávkovém výboru. Zkušenosti a zážitky vtělil do knižního textu patřícího k těm, které se čtou jedním dechem. „Mnozí se dnes diví, že naši zemi vede lhář, zloděj, estébák. Jenže společnost byla poškozená a nevyměnila se. Neodešlo deset miliónů lidí, nenahradili je vzdělaní demokraté. Obklopuje nás složitý systém. Určité symptomy si můžeme uvědomit nad knihou,“ naznačuje.
Jiří Šesták moderuje televizní pořad Historie.cs, svoje tituly načetl jako audioknihy pro nakladatelství Supraphon.
Ladislav Lhota
Foto autor, Ján Honza (1) a Facebook Jiřího Šestáka (1)
