Č. BUDĚJOVICE – Herec, pedagog, moderátor, svého času politik zvolený do Senátu České republiky, odstartoval spisovatelskou dráhu v covidovém období, které omezilo kulturní aktivity, ale neumlčelo tvůrčího ducha. Rodák od soutoku Vltavy s Malší už měl na kontě odbornou publikaci Divadlo – kultura – podmínky, vykreslující organismus Jihočeského divadla z pohledu herce, režiséra, uměleckého šéfa i ředitele. Z pozic, jimiž Jiří Šesták (1956) prošel za čtyři dekády na této scéně. Nevšední titul Kristus jde na sever vklínil mezi vydání druhého (2022) a třetího dílu (2026) šumavské románové trilogie z okolí Svatého Tomáše a Vítkova Kamene ve druhé polovině 20. století.
Královna Fritigil se vypravila do Milána v římské říši za biskupem Sv. Ambrožem, neboť toužila po výkladu a porozumění katolickému způsobu křesťanské církve, ač byla pokřtěná v ariánském módu ještě předtím, než se po svém otci stala královnou. Po dlouhé a náročné cestě stanula v cíli 4. dubna 397, týden po Ambrožově smrti. Dostala se díky tomu do světcova životopisu, který zpracoval jeho tajemník Paulinus. Zmínky o Fritigil se objevují ve dvou dopisech odeslaných Sv. Augustinovi, biskupovi v severní Africe. Svatého Ambrože předtím s panovnicí také pojila korespondence, což ukazuje na královnino vzdělání a pravděpodobnou znalost latiny.
Tento moment fascinoval Jiřího Šestáka. „Otevíral se mi pohled na germánskou civilizaci, která v našich končinách nastoupila po civilizaci keltské. Koluje v nás krev slovanská, ale i germánská, keltská, vikinská. Jsme takový tavicí kotlík. U královny Fritigil vidíme, že někdo sem přiváděl křesťanství čtyři sta padesát let před Cyrilem a Metodějem,“ předkládá spisovatel nepříliš zdomácnělá fakta, možná i překvapivá, která svědomitě konzultoval s historiky. Nechal si odborně vysvětlit detaily ke sporu, skoro bitvě, mezi ariánstvím (ariánci věřili v Boha Otce a Ducha, zatímco Syna vnímali jen jako proroka) a vítězným katolictvím, pod jehož vlivem spočinula západní Evropa.
Autor připomíná, že ariánství vymizelo zhruba na půl tisíciletí, aby se vrátilo ve formě islámu. „Proto se říká, že jsme bratranci. Islám, my a Židé,“ vysvětluje. Za jeho poznámkou stojí hezký příklad vzájemného respektu mezi lidmi s odlišným přístupem k víře. Jeruzalémský chrám Božího hrobu stojící nad Golgotou (v překladu Lebka, taktéž hora Kalvárie), kde byl ukřižovaný Ježíš, mají rozdělený čtyři křesťanské církve, jejichž členové pečují o posvátné místo. Aby se nehádali a nezasahovali do svých rajónů, svěřili klíče od chrámu arabské rodině, vyznávající islám, která již tři sta let, generace po generaci, den co den odemyká a zavírá dveře od kultovní budovy.
Vládkyni Fritigil, která se přiklonila ke katolictví, portrétují jen skromné historické prameny. „Ale díky těm několika literárním dokladům a archeologickým nálezům, jež máme k dispozici, můžeme přes závoj našeho nevědění nahlédnout obrysy fascinující osobnosti, která se dokázala přesně zorientovat ve své dějinné situaci a porozumět výzvám přelomové doby,“ uvádí filozof Václav Němec v recenzi Šestákovy knihy. „Příběh je nejen strhujícím vyprávěním, které nás přenáší do časů dávno minulých na křídlech literární imaginace, ale i odvážným pokusem o rekonstrukci, založeným na pečlivém studiu reálií a historických pramenů,“ dodává Němec.
Ladislav Lhota
Foto autor (3) a archiv Jiřího Šestáka
