JIŽNÍ ČECHY – Odmalička tíhnul k zážitkům plným dobrodružství. Neúnavně obracel stránky knih, jejichž obsah vytvářel napětí a hemžil se kladnými i zápornými hrdiny. Bavily ho příběhy z Divokého západu i válečných zákopů. Ze stejného důvodu se stal filmovým nadšencem. Objevoval historické události, velkým tématem se pro něho staly osudy českých vojáků za první světové války. Latentně v něm zrála potřeba psát, zvláště když nastoupil praxi v prachatickém archivu. „Při studiu vysoké školy se mi dostal do ruky deník Jana Faláře z Vimperska, jednoho z našich legionářů. Tam to začalo. Všecky moje knížky se pojí s legionáři. Alespoň oslím můstkem,“ vysvětluje.
Psaní vyžaduje aktivní četbu. Dalibor Vácha přelouská ročně desítky tisíc stran, ale i v bohaté literatuře postrádá bližší konfrontaci s tématy a postavami, které před ním defilují v historických pramenech. Touží vědět o nich víc. „Knížky jsem začal psát i proto, že jsem si je chtěl přečíst,“ usmívá se nad zdánlivě jednoduchým argumentem k uvolnění klapky pro spisovatelskou vášeň. „Kdyby někdo napsal knížku o Vildovi Jakšovi, přečtu si ji s radostí a nenapíšu tu svoji. Totéž platí o Vlastovi Burianovi. Vznikly o něm publikace víceméně odborné, nikoliv ucelený příběh,“ jmenuje protagonisty stěžejních románů, k nimž brzy přibude další prvorepubliková hvězda Franta Nekolný.
Románový debut si jihočeský autor odbyl titulem Červenobílá (rok vydání 2014), vykreslujícím anabázi československých legií za první světové války a složitý návrat z Ruska, především cestu čtvrtého pluku s ústřední figurou spisovatele a pozdějšího generála Rudolfa Medka. Slabost pro legionáře přemohla Váchu, když mu bylo osmnáct, devatenáct. „Zajímalo mě postavení člověka v extrémní situaci, což splňuje válka. Hrdinou pro mě byl chlapík, který odjel ze Zdíkova někdy v roce 1915, o rok později ho zajali v Haliči, strávil řadu měsíců v zajetí, potom se připojil k legiím, projel s nimi celou Sibiř a vracel se domů přes Indii nebo Havaj a Kanadu,“ říká s obdivem.
Nemalou vděčnost vyjadřuje Československé obci legionářské, obecně prospěšnému spolku, který provozuje pojízdné muzeum – legiovlak. Lidem se tady zhmotňuje představa o prostředí, v němž naši vojáci strávili několik let. Nakonec je čekala anabáze po velké části zeměkoule, než dávno po válce znovu spatřili rodnou hroudu. „Vždycky to přirovnávám ke klukům ze Šumavy, pro něž byl vzácný výlet do Vimperka nebo Prachatic. Jiní pocházeli z Hluboké a prožívali jako svátek návštěvu Budějovic. Řízením vyšší moci oblékli uniformu a najednou stáli někde na nábřeží v Hongkongu nebo Singapuru. To považuji za největší dobrodružství,“ svěřuje se.
Činnost legionářů neubíhala permanentním bojem od rána do večera, jak fabulují scénáře amerických filmů. Vojáci prožívali těžké situace ve zbrani, ale také přesuny, pobyt v záloze a spoustu nudy, kterou neřešili jen stakanem vodky nebo zájmem o děvčata. Aktivně se věnovali divadlu a sportu. „Založili si divadlo a jezdili s vystoupeními kolem magistrály. Ochotnické spolky působily na Sibiři, v zajateckých táborech i na frontě. Kluci vylezli ze zákopů a odehráli představení v nejbližší kůlně,“ fascinuje jihočeského literáta. Připomeňme, že legiemi prošel i skvělý herec Zdeněk Štěpánek nebo významná osobnost hokejového hnutí Oldřich Zábrodský starší.
Portfolio vojenské zábavy zahrnovalo i sokolská cvičení, velmi často fotbal. S nadsázkou lze mluvit o mezistátních zápasech. „Národní tým, dá-li se tak označit, nastoupil proti Belgii ještě před bitvou u Zborova v roce 1917. Později hrál třeba proti výběru Číny kdesi v Singapuru. V archivech se zachovaly jen vítězné výsledky. U porážek chybí skóre, což považuji za legrační,“ glosuje Dalibor Vácha libůstku kronikářů. Zjistil také, že legionáři zkoušeli na Bajkalu podivnou hru se zahnutými holemi. „Nápadně připomínala hokej,“ povídá nadšeně. Od mládí ho provází vzpomínka na „vůni“ vimperského zimáku. Stal se i fanouškem budějovického Motoru.
Červenobílá vyjde letos v upraveném vydání. Dostane nový kabát. Historie už zapomněla, že autor s původním textem narážel na váhavost nakladatelů. „V závěru studia na vysoké škole jsem vytvořil paralelně dvě práce. Obě o legionářích. Když jsem udělal doktorát, tlačili mě oponenti, abych to vydal knižně. Nakladatelé se kroutili. Neznali mě. Hrozně jsem se naštval a napsal román o cizinecké legii v Rusku, poslal ho do soutěže Knižního klubu a získal první místo. Naráz se mi otevřely dveře,“ rekapituluje. Většinou píše odbornou knížku a současně románovou verzi na shodné téma. Debutovým titulem odborného střihu se stalo Bratrstvo.
Váchova energie vdechla život dlouhé publikační řadě: Hranice (2015), Cestou (2016), Nikam (2016), Ostrovy v bouři (2016), Hoří už Praha? (2017), Srdce tak bohaté na život – Rudolf Medek a jeho doba (2017), Horké léto 1918: Čechoslováci ve víru ruské občanské války (2018), Budovatelé státu (2018), Krvavý ostrov – Guadalcanal 1942-1943 (2018), Za svobodou (2019), Prokletá magistrála (2019), Šedá (2020), Návrat domů (2020), Válka stínů (2020), Rudá (2021), M+B+M: Mašín, Balabán, Morávek (2021), Smrt na kůru (2022), Nad mraky (2022), Vilda (2023), Kočky od 311. peruti (2025), Těžká rozhodnutí (2025), Vlasta: Román o králi komiků (2025).
Ze šňůry se vymyká fantasy titul Jizvák Jim a další noční můry (2018), také příspěvky do knih Nejlepší detektivní povídky roku (2024) nebo Dlouhé stíny (2026). Novinkou je Vůně napalmu – Rok 1968 ve Vietnamu: Khe Sanh, ofenziva Tet a velký obrat ve válce (2026). Na konec roku se chystá životní příběh legendárního boxera Franty Nekolného, dále unikátní komiks oživující Vildu Jakše a románový počinek Jsme tady. Pohrává si s myšlenkou, že mobilizovaní českoslovenští vojáci v roce 1938 neopustí hraniční pevnosti a řopíky, ale postaví se proti nepříteli. „Mluvil jsem s některými skutečnými aktéry. Poznamenalo je, že nebojovali,“ lituje Vácha s nimi.
Díky bádání v archivech po stopách československých letců RAF za druhé světové války vznikl odborný text Nad mraky. Autor zároveň přilnul k postavě boxerského šampióna Vildy Jakše, který padl za vlast, když v roce 1943 plnil úkoly palubního střelce vysoko nad zemí. „Zaujal mě a bude mě provázet ještě dlouho,“ komentuje spisovatel tvůrčí návraty k osobě reálného hrdiny, jenž přesnými údery v ringu bavil vyprodané sály a položil svůj život za svobodu českého národa. „Miluji film Pěsti ve tmě s Markem Vašutem. Inspiroval mě. Při hledání materiálů o prvorepublikovém boxu jsem objevil další zajímavou figuru, Frantu Nekolného,“ poznamenává.
Profesionální hvězdou mezi provazy byl i mistr polotěžké váhy František Hampacher. Nestane se hlavní románovou postavou. „Měl složitý život, ale nedokázal bych se psaním přiblížit k člověku, který za druhé války kolaboroval s Němci,“ nastiňuje Vácha svoje hodnotové nastavení. Na pomyslném pitevním stole pro celebrity jeho knih neleží jenom rešerše z archivů. Třeba Adolfa Opálku (Smrt na kůru), velitele parašutistů dopadených okupanty za protektorátu, si navnímal v autentických kulisách. „Vylezl jsem na kůr v Resslově ulici a usedl na místo, kde důstojník spáchal sebevraždu,“ líčí.
Českoslovenští legionáři z velké války i letci RAF z druhého světového konfliktu propojili vojenského historika s divadelním uměním a také sportem, k němuž inklinoval vždycky, ačkoliv se mu nevěnoval aktivně. Při listování v archivech našel cestu od fotbalu k boxu a odtud – možná překvapivě – k hokeji. Přední čeští rytíři na bruslích se přátelili s Vlastou Burianem, ukázala se i nezvyklá kumulace sportovního zaměření u jednoho z nich. „Brankář Václav Pondělíček, mistr Evropy z roku 1914, patřil k mušketýrům, kteří chodili na led snad i s motýlkem u krku. Za první republiky se vyprofiloval jako zakladatel boxerské unie, trenér a rozhodčí,“ přibližuje zajímavou skutečnost.
Válečné konflikty byly vyústěním politických událostí, ale také sport se díky rostoucí popularitě stále častěji proměňoval v nástroj v rukou politiků. Na československé půdě zejména po únoru 1948 vzal na sebe roli nechtěného služebníka nejvýrazněji lední hokej. „Velice mě zasáhlo bezprecedentní zametení s národním týmem v padesátém roce,“ zmiňuje vykonstruovaný proces, kterým nastupující komunistická totalita ukázala svoje pěsti a poslala za mříže jedenáct reprezentantů. V duelech s ruskými hráči potom celý národ spatřoval možnost, jak alespoň na sportovním poli složit na lopatky kremelské zlo. Okupace v srpnu 1968 tomu dodala zvlášť výrazný punc.
Učitel angličtiny a dějepisu na Střední zdravotnické škole v Českých Budějovicích neodolal třaskavému tématu hokejových zápasů „našich“ s Rusy a nachystal přednášku Vy nám tanky, my vám branky, kterou uvede v Písku 1. října jako pravidelný host Prácheňského muzea. Pohyb mezi lidmi pokládá za rutinu potřebnou ke spisovatelské praxi. „Kdokoliv, koho potkám, ve škole, venku, v hospodě, může posloužit jako materiál k vytvoření literární postavy,“ vysvětluje Dalibor Vácha. „S oblibou cestuji, i když nejraději mám výpravy do historie. Můj životní sen? Vzít si oblek, klobouk a vykročit do Lucerny na zápas Vildy Jakše nebo Franty Nekolného,“ přiznává.
Ladislav Lhota
Foto autor (3), archiv Prácheňského muzea (2), skeny knižních titulů
